Můj příběh lásky všichni asi už znáte. Prožívám největší lásku co snad de, poprvé v životě a to myslím vážně, že je to poprvé, co mám po svým boku opravdovou lásku. Tu co trvá celej život. Zvládli sme 8 měsíců vztah na dálku a i když mě spoustu jidí říkalo že to nevydrží, věřím tomu že by sme zvládli i víc. Už skoro rok s polu bydlíme a je to prostě nádhera, každým dnem ho miluju čím dál víc. Od prvního okamžiku co sme se potkali vím, že s ním chci zestárnout.
Spolu žijeme skoro rok v Kanadě kdy sme měli v plánu po mým roce jet zpět domů. Situace se ale trochu změnila a partner je tu opravdu šťastnej, když sme byli na dovolené doma tak si uvědomil že jeho domovem je Kanada. Bylo to tak vidět, jak byl svůj a užíval si každou chvilku v Kanadě po návratu z domů. Já sem bohužel byla nejšťastnější doma během dovolený. V tu chvíli mi na jednu stranu spadl kámen ze srdce. Že konečně vím na čem sem a můžu to začít zpracovávat. Věděla sem po prvních měsících v Kanadě, že něco takovýho asi nastane. Taky to ale byla a je ta nejtěžší chvíle mýho života co teď prožívám. Ztrácím svou životní lásku, protože nechceme aby ten druhej žil někde, kde není šťastnej. Chci pro něj jen to nejlepší a Joel pro mě taky samozřejmě.
Aby ste to pochopili, já zůstávám v Kanadě do ledna, takže teď posledních x měsíců čekám na rozchod a zároveň si s Joelem snažím užít každou vteřinku než odjedu. Nevím jak to popsat. Asi sme se potkali ve špatnou dobu. Třeba nás to svede ještě dohromady a nakonec společně opravdu prožijeme krásný život. Nebo třeba taky ne a zůstaneme skvělí přátelé a oba si najdeme ještě větší lásku, než kterou sme prožili společně.
Snažím se tím trochu uklidnit, že vše má svůj důvod a vše zlý je k něčemu dobrý. Jen prostě asi zatím nevím jak to vše zpracovat. Sem tu poslední 3 měsíce a chci si Kanadu užít co to de, ale se zlomeným srdcem to de hrozně těžko. Zažívám tu vlastně největší štěstí a největší neštěstí mýho života zároveň. Pořád nechápu jak je to možný cítit dvě takto odlišný emoce souběžně. Občas se z toho potřebuju vypovídat a ulevit si, ale je to hrozně těžký popsat co vlastně cítíme a zrovna prožíváme. Je to jedna z těch situací, kterou když člověk nezažije tak ji prostě nikdy plně nepochopí.
Brečím tu nad vaječňákem a každej další den se snažím být co nejvíc pozitivní a nemyslet na ten den co se už pomalu ale jistě blíží. Můj odjezd. Každej den se taky snažím hledat na tom neštěstí pozitiva, jako třeba to že sem měla obrovský štěstí a našla pravou lásku. Už konečně vím co to je, co znamená potkat někoho a opravdu se zamilovat a to v životě chci mít. Lásku na celej život.
Pořád se snažím vymyslet jak bych vám popsala svý pocity. Je to prostě směs lásky, radosti, smutku, vzteku, beznaděje, zoufalství, pochopení a bezmoci. Mísí se ve mně všechny emoce co snad existujou a snažím se tím nějak prokousat a pochopit to a zároveň se tím čekáním na náš společný poslední den nezbláznit.
Taky se mi samozřejmě honí myšlenky hlavou o tom že mi je skoro 30 a já se vrátím domů sama a budu muset zase komplet začít od znovu. Jako najít si práci, bydlení a budovat svůj život. Prostě to co všichni dělají po škole, já budu absolvovat už po 3. Má to i plusy, to se nebojte. Hromadu sem toho zažila, viděla kus světa a za to sem nesmírně vděčná, ale jak už to má ten náš mozek ve zvyku, tak spíš prostě přirozeně myslíme na to co nemáme a co nám schází.
Taky sem moc vděčná za všechny co vás tu mám a čtete mý malý výtvory. Ohromně si vážím a děkuju, že si tu s váma můžu trochu vylít srdíčko. Vypsat se z toho co mě trápí je tak nápomocný. Takže jestli vás taky něco trápí a nedokážete to uchopit a srovnat se s tím, vypsat se na papír je vážně super pocit. Nikomu to nemusíte ukazovat, můžete si to pro sebe přečíst a líp se zorientovat, nebo i líp pochopit o co de. Můžete to schovat do šuplíku, spálit nebo dát přečíst někomu na kom vám záleží, když o tom nezvládnete mluvit. Je to na vás.
Děkuju za váš čas a přeju vám kupu sil do všeho co se vám v životě děje. Vše má svůj důvod a věřte že vše zvládnete.
Společně zvládneme všechno.
S láskou Vaše Klárka ♥
English version:
Story of my love III.
I guess you all know my love story by now. I'm experiencing the greatest love imaginable, for the first time in my life, and I mean it seriously, it's the first time I have true love by my side. The kind that lasts a lifetime. We managed 8 months of a long-distance relationship, and even though many people told me it wouldn't last, I believe we could have handled even more. We've been living together for almost a year now, and it's simply wonderful, I love him more and more every day. From the first moment we met, I knew I wanted to grow old with him.
We've been living together in Canada for almost a year, and our plan was to go back home after my year was up. However, the situation has changed a bit, and my partner is truly happy here. When we were on vacation back home, he realized that Canada is his home. It was so clear to see how at ease he was and how much he enjoyed every moment in Canada after returning from home. Unfortunately, I was happiest at home during our vacation. At that moment, a weight lifted off my chest in a way. I finally knew where I stood and could start processing it. I knew after the first few months in Canada that something like this might happen. But it was also, and still is, the hardest time of my life that I'm going through right now. I'm losing the love of my life because we don't want the other person to live somewhere they're not happy. I only want the best for him, and Joel feels the same way about me, of course.
Just so you understand, I'm staying in Canada until January, so for the last few months now, I've been waiting for the breakup while also trying to enjoy every second with Joel before I leave. I don't know how to describe it. Maybe we met at the wrong time. Maybe fate will bring us back together, and we will end up living a beautiful life together after all. Or maybe not, and we'll remain great friends, and both of us will find an even greater love than what we experienced together.
I'm trying to comfort myself a little by thinking that everything happens for a reason and that every bad thing leads to something good. It's just that I don't know how to process it all yet. I have 3 months left here, and I want to enjoy Canada as much as I can, but it's incredibly difficult with a broken heart. I'm experiencing the greatest happiness and the greatest sadness of my life at the same time. I still don't understand how it's possible to feel two such different emotions simultaneously. Sometimes I need to vent and relieve myself, but it's so hard to describe what we're actually feeling and going through right now. It's one of those situations that you simply can't fully understand unless you've experienced it yourself.
I'm crying over eggnog here, and every day I try to be as positive as possible and not think about the day that is slowly but surely approaching. My departure. Every day I also try to find the positives in this misfortune, like the fact that I was incredibly lucky to find true love. I finally know what it is, what it means to meet someone and truly fall in love, and that's what I want in life. A love that lasts a lifetime.
I'm still trying to figure out how to describe my feelings to you. It's simply a mix of love, joy, sadness, anger, hopelessness, despair, understanding, and helplessness. All the emotions that exist are mixing inside me, and I'm trying to get through it somehow and understand it, while also trying not to go crazy during this wait for our last day together.
Of course, thoughts are also racing through my head about the fact that I'm almost 30, and I'll be going back home alone and will have to start all over again. Like finding a job, housing, and building my life. Basically, what everyone does after school, I'll be doing for the third time. It has its pluses, don't worry. I've experienced a lot, seen a part of the world, and I'm incredibly grateful for that, but as our brain tends to do, we naturally think more about what we don't have and what we're missing.
I'm also very grateful for all of you who are here and read my little creations. I really appreciate it and thank you for letting me pour my heart out a little with you. Writing down what's bothering me is so helpful. So if something is troubling you too and you can't grasp it and come to terms with it, writing it down on paper is a really great feeling. You don't have to show it to anyone, you can read it to yourself and get a better sense of things, or even better understand what's going on. You can hide it in a drawer, burn it, or let someone you care about read it if you can't talk about it. It's up to you.
Thank you for your time, and I wish you a lot of strength in everything that's happening in your life. Everything has its reason, and believe that you will handle everything.
Together we can handle anything.
With love, your Klárka ♥
AI, thanks to help me with translate.😉
